Z historie

Původní osídlení Kačerova

I. část

Historie osídlení a život v Kačerově do roku 1938

Horský prales dosahoval až k Opočnu

Jak mohl vypadat Kačerov před tisícovkou let? Určitě tu byl prales, který nejenže pokrýval hřeben Orlických hor, ale táhl se přes údolí s příkrými svahy do podhůří až k dnešní Dobrušce, Opočnu, Rychnovu nad Kněžnou a Vamberku. Lesní porost se skládal z 90 procent z buků a jedlí, promíšených javorem klenem, jasanem, jilmem a vrbou. Ve vyšších polohách rostly zejména buky spolu se smrky a jeřáby. Dnes má smrk v lesích Orlických hor zastoupení 86 procent. Tehdejší lesní hvozdy byly prakticky nepřístupné, existovaly jen stezky lesní zvěře. Pokud do pralesa zabloudila družina pánů z údolních hrádků, určitě byla odměněna bohatými úlovky.

V té době bylo možné narazit na roztroušená stavení snad jen v okolí Opočna, kde stál hrad už v 11. století. Žili tam zřejmě rolníci, kteří dodávali potraviny hradnímu panstvu, pak také uhlíři, jež pálili dřevo na dřevěné uhlí. Bydleli pravděpodobně v tzv. polozemnicích - buď proutěných, nebo roubených domech vymazaných hlínou, částečně zapuštěných v zemi. Chovali krávy, kozy, ovce a drůbež. Políčka byla malá, krávy a kozy se většinou pásly v lese. Typické byly ploty z proutí, aby skromná políčka se zeleninou nespásla zvěř.

Obr. 1 - Mapa Čech z 10. až 12. století. Upraveno z publikace Vladimíra Šmilauera.

    Není se co divit, že hory i podhůří byly neobydlené. Vždyť v Čechách a na Moravě tehdy žilo celkem asi 680 tisíc obyvatel, a na 1 km čtvereční připadalo 9 lidí. O více než dvě stě let později, tedy po roce 1250, se podhůří Orlických hor a samotné hory, stávají cílem středověké kolonizace.

Na kolonizaci Rychnovska se podílelo více šlechtických rodů a také církev

    V českých zemích tehdy vládli Přemyslovci a podle práva náleželo celé území králi. Ten však mohl některému šlechtici za věrnost a služby udělit práva na osídlení neboli kolonizaci neobydlených území. Původně se mělo kolonizované území králi po určité době vrátit a šlechtic měl získat odměnu, například v podobě části kolonizovaného území, ale později převládla praxe dědičného práva pro kolonizátora. Panovníci se totiž střídali, měli různé politické cíle a často neměli finanční prostředky pro placení válečných výbojů, proto své pozemky dávali často do zástavy.

     Hustěji obydlená území byla zejména v nížinách v blízkosti toků, kde se nacházela nejúrodnější půda. Na Hradecku sahalo do roku 1250 staré osídlení jen k Třebechovicím pod Orebem, kde byl klášter Svaté Pole, dále směrem k Orlickým horám bylo už neobydlené území jen s několika osadami, například už zmíněný hrad Opočno, Ledce a Vysoké Chvojno. Po roce 1250 několik nových osad přibylo, například Bílý Újezd, Voděrady, Rašovice, ale jinak to bylo území prakticky neobydlené.

Obr.2 - Mapa osídlení Hradeckého kraje ve 13. století. Černě vyplněné kroužky znamenají osídlení do r. 1250. století. Upraveno z publikace Vladimíra Šmilauera.

Kolonizátory byli šlechtici, také církevní instituce, které zakládaly kláštery a osady kolem nich. Pro šlechtické rody byla kolonizace obrovským přínosem, protože získávaly značné území i nemovitosti a z původně chudých rodů vznikala pozemková šlechta, která se mohla opírat o rozsáhlý nemovitý majetek. Díky nově nabytému majetku, o nějž bylo nutné se starat, odcházela šlechta z panovnických dvorů na venkov. Stálý příjem z polností jim umožnil budovat si bohatá sídla. Šlechtici se tak postupně stávali silnými hráči v politice. Podobně bohatla i církev, která navíc shromažďovala a opisovala tehdejší knihy, jež mnohdy přinášely nové poznatky o nových metodách hospodaření a využívání řemesel, a tím pomáhala rozvoji celé oblasti.

Podorlicko a Orlické hory kolonizovalo několik šlechtických rodů - zejména z Častolovic, Dobrušky, Solnice, Rychnova nad Kněžnou a Žamberku, a také církev. Například mužský cisterciácký klášter Svaté Pole nedaleko Třebechovic pod Orebem založil obec Deštné v Orlických horách. Ta patří k nejstarším v této oblasti. Její existence je písemně doložena v roce 1358, tehdy už tam stál kostel. Klášter Svaté Pole u Třebechovic na konci roku 1420 vypálili husité a už nikdy nebyl obnoven.

Území, kde se dnes rozkládají obce Kačerov, Kunčina Ves či Prorubky, kolonizovali páni z Rychnova. Původně, to se ještě nazývali páni z Drnholce, jim patřil hrad nedaleko Mikulova na jižní Moravě. Za to, že Mikulov nechají jinému šlechtici, jim tehdejší markrabě moravský Přemysl, pozdější král Přemysl Otakar II., přislíbil práva na kolonizaci Podorlicka. To se pravděpodobně stalo až poté, co se Otakar II. stal králem, tedy po roce 1253.

Konkrétním kolonizátorem Rychnovska byl Heřman z Drnholce. Od krále získal práva nejen na kolonizaci oblastí kolem toku Kněžné, ale údajně také na osídlení Lanškrounska a Orlickoústecka.

Heřman z Drnholce si v Rychnově nejprve postavil dřevěný hrádek či tvrz obehnanou dřevěnou palisádou a začal organizovat kolonizaci. V první fázi postupoval údolní nivou řeky Kněžné. Ale kolonisté mířili také výš do hor. V té době vykáceli les až do výše 500 až 600 metrů nad mořem. Nedlouho po zahájení kolonizace Rychnovska se začíná podepisovat jako Heřman z Rychnova. Svědčí o tom zápis v listině z roku 1258, kde je latinsky uvedeno Hermannus de Richenawe.

Obr. 3 - Znak pánů z Rychnova

Celý proces kolonizace předpokládal, že šlechtic na vhodném místě založí svoje nové sídlo, a v přilehlých oblastech vybere místa na založení osad. Součástí kolonizace byl i plán sídliště, tedy, kde budou stát nová obydlí a které pozemky budou ke stavením příslušet. Výběrem místa pro založení nových vesnic se zabývali lokátoři.

Výběr místa pro kolonizaci

Rychnovsko bylo výhodné z toho důvodu, že kolem Orlických hor vedla jedna z pobočných zemských stezek. Za Orlickými horami se v dobách kolonizace rozkládalo historické Slezsko, které bylo v letech 1335 až 1742 další zemí Koruny české (od roku 1526 spolu s Čechy a Moravou součástí rakouské říše) . I ve Slezsku probíhala kolonizace. 

 Páteřní zemskou stezkou byla Kladsko-polská, která vedla z Prahy přes Hradec Králové k Náchodu a dále do Kladska, dnešního Polska. Z ní vybíhaly tzv. "pobočné" stezky. Jedna z nich směřovala od Provodova přes Vrchoviny u Nového Města nad Metují, Krčín, Spy, Dobrušku, Solnici, Rychnov, Žamberk, Lanškroun a dále do Svitav, kde se napojovala na známou Trstenickou zemskou stezku. Pro spojení přes Orlické hory byla důležitá Bystřická stezka, která vedla z Hradce Králové přes Opočno, Dobrušku, Dobré a Rovné, odkud se táhla po příkrém svahu Orlických hor přes Hluky, Šediviny, Deštnou, Kunštát až do polské Bystrzyce Klodske. Stezky zpočátku nebyly nijak široké, koně s nákladem mohli kráčet pouze za sebou, jedině páteřní zemské stezky umožňovaly jízdu s vozem.

Obr. 4 - Zbytky některých zemských stezek se dochovaly do dnešních dnů

Lokátoři v místě nového sídliště posuzovali, jaká je tam kvalita půdy, zda není terén příliš členitý, zda je v dosahu nějaká říčka, studánka, jaká je skladba lesních porostů a klima. Lokátory, které si najímal šlechtic, mohli být drobní feudálové, duchovní nebo i poddaní. S majitelem území měli lokátoři smlouvu, kde byly stanoveny podmínky, co mají udělat i odměna, jakou za svoji práci získají. Za odměnu mohli dostat některé pozemky nebo i funkci rychtáře v novém sídlišti. Lokátor organizoval veškerou činnost související se založením osady, tedy vyměření polností, vyklučení lesa i dopravu nových osadníků.

Kolonizace byla způsobem, jak zkulturnit krajinu a přeměnit ji v nové zdroje. Kolonizace města umožnila převzít obchodní a řemeslné funkce původních hradních center, na venkově změnila tvář tehdejších vesnic, protože vznikaly plánovitě. Mj. pomohla také zavedení nových plošných měr. Vedle starších neurčitých plošných jednotek jako bylo popluží či dědina, se objevují lány, jitra a čtvrtě, protože bylo nutné přesněji vymezit přidělené plochy a stanovit z nich daně. Lán se rovnal 18,5 hektarům a byla to výměra pole, kterou bylo možné obdělávat s párem volů. Lán měl 4 čtvrti a 60 jiter. Jitro byla výměra, kterou rolník stačil zorat od rána (jitra) do večera.

V podhorských a horských oblastech se při vyměřování nových osad uplatňoval zejména lánový či lesně-lánový typ vesnic. Osou nového sídliště byl potok se souběžnou komunikací. Stavení se zakládala buď na jedné nebo na obou stranách potoka či komunikace. Kolmo k ose se vytyčovaly pruhy pozemků, přičemž nejblíže obydlí byly zahrady, pak pole, louky a na konci les. Chalupa či statek stály na vlastním pruhu pozemku. Velikosti lánů se značně lišily, jejich výměra se pohybovala mezi 5 až 14 ha, záleželo i na tvaru údolí. V úzkém údolí blízko potoku zůstávaly pozemky majetkem obce, a postupně se přidělovaly bezzemkům, případně mlynářům a dalším řemeslníkům. Typickými představiteli lánových vesnic v Orlických horách jsou Sedloňov, Deštné či Bartošovice. Kačerov měl u hlavních komunikací také lánový půdorys, ale musel se přizpůsobit terénu, výstavba tam byla více rozptýlená.

Obr. 5 - Nákres lánové vesnice

Kačerov byl součástí rychnovského panství

Původní hradské členění českých zemí nahradil král Přemysl Otakar II. od 2. poloviny 13. století zřízením krajským. Další neformální jednotkou byla panství, která vymezovala hranice šlechtických či královských držav. Byla poměrně stabilní, ale někdy se části panství prodávaly či směňovaly. Kačerov pravděpodobně už od počátku patřil do rychnovského panství, které budovali původní páni z Drnholce. Písemným dokladem, který potvrzuje, že je obec zahrnuta do tohoto území, je však až zápis z roku 1562 v Urbáři rychnovského panství. K rychnovskému panství náležely čtyři desítky obcí, mj. dnešní Kačerov, Kunčina Ves, Zdobnice, Říčky, Liberk, Hláska, Prorubky, Rampuše, a původně také Rokytnice v Orlických horách.

Potomci zakladatele panství Heřmana z Rychnova jej vlastnili až do roku 1497, kdy jej prodali Vilémovi II. z Pernštejna. Dva roky předtím získal Vilém II. už zpustlý hrad Rychmberk (Liberk) a dvě desítky obcí na Rychnovsku a připojil je tak k rychnovskému panství. Vilém jako schopný vojevůdce a politik, který sloužil několika králům, vytvořil ve východních Čechách rozsáhlé panství. Postupně získal Pardubice, Potštejn, Rychnov na Kněžnou, Častolovice, Lanškroun, Dašice a další města a vesnice ve středních Čechách. Byl tak bohatý, že půjčoval i králi. Rychnov se za jeho panování rychle rozrůstal. Jeho potomci už tak úspěšní nebyli a postupně majetek rozprodávali. Roku 1560 připadlo rychnovské panství králi jako odúmrť, protože poslední vlastník z rodu Pernštejnů Jaroslav neměl dědice. Po 17 let byli jeho vlastníky postupně král Ferdinand I., Maximilián a Rudolf II. Roku 1577 je od krále koupil Burian Trčka z Lípy a poměrně zchátralou rychnovskou tvrz přestavěl. Po deseti letech, v roce 1587, prodal panství svému erbovnímu měšťanovi Kryštofu st. Betenglovi. Bohatý měšťanský rod Betenglů z Prahy postavil v Rychnově kostel Nejsvětější Trojice. Protože se vnuk Kryštofa jako další majitel panství v letech 1618 až 1620 účastnil neúspěšného stavovského povstání, nový král mu v roce 1623 zkonfiskoval veškerý majetek. Rychnovské panství potom rychle měnilo majitele, až jej v roce 1640 získal Albrecht Libštejnský z Kolowrat. Rod Kolowratů se pak zasloužil o vybudování barokního zámku a dalších významných staveb. Majetek po letech přešel do vlastnictví příbuzného rodu Krakowských z Kolowrat, ale v roce 1945 byl zestátněn. Potomkům původních vlastníků Rychnova stát v roce 1990 sídlo vrátil včetně rozsáhlých pozemků a lesů na Rychnovsku.

Obr. 6 - Franz Karl Kolowrat Libštejnský 

Osídlení Kačerova

Přesný rok osídlení Kačerova není znám, ale asi vůbec první zmínka o existenci osady je z Kroniky obce Katscher (Kačerov). Pozdější kronikář Sebastian Neffe v ní poznamenal, že v roce 1492 Katharina Stroff založila sklářskou huť v místech, kde později stála usedlost s číslem popisným 1. Ze sklárny později vznikla rychta a vlastníkem usedlosti byl podle pozemkových knih od roku 1867 Wilhelm Briesel.

Pozn. Povinnost vést pozemkové knihy stanovil Všeobecný zákoník občanský, který byl vyhlášen císařským patentem v roce 1811. Mj. stanovil, že stavba je součástí pozemku a veškeré vlastnické převody se musí zaznamenávat do pozemkových knih. 

Další písemná zmínka o Kačerovu je z Urbáře rychnovského panství (soupis platů a dávek poddaných vůči vrchnosti) z roku 1562, tedy o 70 let později. Lze předpokládat, že kolonizace tohoto údolí probíhala někdy od 2. poloviny 15. století, možná až na přelomu 15. a 16. století. V některých historických pramenech je vznik Kačerova řazen až do 16. století.

    Ale už ve 14. století jsou doloženy osady v okolí, například, hrad Skuhrov (1279), hrad Rychemberk - Liberk (1310), Rokytnice v Orlických horách (1318), Velký Uhřínov (1354), Hláska (1356), Dobřany (1361), Deštné v Orlických horách (1358), Dobré (1368) a Olešnice v Orlických horách (1369).

Obr. 7 - Umístění původního hradu Rychemberk

V 15. století se kolonizační proces prakticky zastavil kvůli husitským válkám. V kraji spolu bojovali husité a katolická vojska, později mezi sebou i umírnění husité s radikály. Boje se dotkly nedalekého Liberka (kdysi hrádek Rychemberk), v roce 1425 husité dobyli hrad Opočno, čtyři roky předtím tam snad vypálili několik osad. Pravděpodobně v témže roce husité dobyli hrad v Dobřanech na Zlatém potoku. Někdy v tomto období zanikla ves Jankov u Dobrého, což se také dává do spojitosti s husity. Válečná vřava opadla až ke konci 15. století, kdy se kolonizace znovu rozjíždí. V Orlických horách jsou doloženy další nové osady, například Bukový na Kněžné (1495), Prorubky (1495) či Rampuše (1495).

V 16. století běží v Čechách už kolonizace naplno, pomohl tomu rozvoj sklářství, železářství, hornictví a rybníkářství. Na rychnovském panství vznikají další osady, například Kunčina Ves (1550), Neratov (1550), Bartošovice (1557) a Vrchní Orlice (1567). Kolonizace Orlických hor pokračuje v 17. a 18. století, tentokrát pod taktovkou rodu Kolowratů (rychnovské panství), Colloredů (opočenské panství), pánů z Mauschwitz a Armenruh, dále Nosticz-Rieneků (rokytnické panství). Objevují se nové osady - Kunštát (1628), dnes Orlické Záhoří, Podolí (1640), Zdobnice (1651), Jedlová v Orlických horách (1653), Říčky (1654), Zdobnická Seč - Šajtava (1790), Kamenec (1790), Hanička (1790) či Čertův Důl (1790). Vůbec nejvíce osad v Čechách vzniklo v 17. století v někdejším okresu Rokytnice v Orlických horách, kde bylo zaznamenáno na 60 nových vesnic.

Po likvidaci českého stavovského povstání, které ukončila bitva na Bílé Hoře v roce 1620, nastalo velké stěhování. Lidé, kteří se nechtěli s politickou a náboženskou situací smířit, odcházeli do zahraničí, chudší lidé i ze zahraničí zase hledali lepší živobytí u nás. Neměli majetek, takže jim nic nebránilo vydat se na nová působiště. Doufali, že změnou místa se jim povede lépe. Horský terén v Orlických horách byl ideální. Mohli odejít do Kladska, na Moravu, do Slezska a zase se vrátit. Pracovních sil byl v té době nedostatek, vrchnost měla zájem na zvyšování výnosů z panství a kolonisty lákala. Aby je udržela, musela jim vytvořit příznivé ekonomické i právní podmínky. Proto v horských oblastech nemuseli osadníci robotovat na panských polích a daně odváděli v penězích.

    Kolonizační proces v českých zemích ukončily až napoleonské války v letech 1803 až 1815. Země byly zbídačené, venkov musel odvádět více potravin pro armádu a platit větší daně, protože války spolykaly spoustu financí. Obyvatelstvo trpělo hladem, hospodářská situace císařství byla špatná, monarchie v roce 1811 vyhlásila bankrot a trvalo další desetiletí, než se země vzpamatovala. Od té doby vznikaly nové obce v Orlických horách už jen výjimečně, například Kolava (1836), Pustiny (1836), Ochoz (1836), Přím (1836), Luisino Údolí (1854) či Anenská Huť (1854).

Pozn. První písemná zmínka o obci, která je uvedena v závorce, se určitě nekryje se vznikem osady. Ty vznikaly zřejmě o několik desetiletí dříve. Navíc to byl postupný proces. 

Obr. 8 - Luisino údolí na pohlednici z roku 1915

V Kačerově nejdříve Češi, pak Němci

    Prvními osadníky Kačerova byli převážně Češi z vnitrozemí. Dokládá to zejména Urbář rychnovského panství z roku 1562, kde figurují zejména česká jména, například Vavřinec Krupička, Jíra Táborků, Waczlaw Lzyczarz, Petr Kotlyna, Martin Sklenář (sklářský mistr), Jakub Jeniků, Jan Czierný, Důra sklenářská - vdova, Wáczlaw Rohonek, Jan Nováků, Wáczlaw Šenkýř, Wáczlav Zrůbáček či Jindra Hajnej. Lze předpokládat, že to byli osadníci úzce spjati se sklářskou výrobou.

    O téměř 100 let později původní jména zcela mizí, objevují se nová česká a také německá jména. V Berní rule z roku 1654 jsou mezi třemi největšími hospodáři (sedláky) v Kačerově uvedeni dva s německými jmény - Kašpar Hermann a Mates Unkrod, jehož jméno se později pravděpodobně změnilo na Ungrad. Ze zhruba třicítky nájemců pozemků v roce 1654 jich už polovina má německé jméno.

    V dalších sto letech se skladba obyvatel znovu zcela proměňuje. Zmizela všechna česká jména, ale i německá. Z původních obyvatel uvedených v Berní rule z roku 1654 po více než sto letech zůstalo pravděpodobně jen pět jmen. Byla to jména Ungrad (původně Unkrod, Neugebauer, Hetschel (původně Hetzel), Reinisch a Seidl.

Obr. 9 - Rodokmen rodu Ungradů z Kačerova 

V té době museli přijít zcela noví, německy mluvící kolonisté, kteří osídlili a přeměnili ves do podoby zachycené ve Stabilním katastru, tedy z poloviny 19. století. Mění se také postoj k půdě. Jestliže v 17. století se na usedlostech často měnili hospodáři i kvůli poválečnému chaosu, už od začátku 18. století se poměry v obci stabilizují. Tento trend podporuje i vrchnost, která má zájem na tom, aby si rodiny nemovitosti, na kterých hospodařily, kupovaly do dědičné držby. Sedláci i malí hospodáři - chalupníci i domkáři začínají na svých usedlostech budovat rodový majetek. V německojazyčných obcích tomu přispívalo i to, že obyvatelé cítili díky jazykové odlišnosti určitou soudržnost. Majetek si předávali z generace na generaci. Starousedlíci tak vytvářeli stabilní sociální síť, která jim pomáhala v dobách, kdy se dostávali například kvůli neúrodě nebo nemoci do ekonomických problémů. Mohli se opřít nejen o své příbuzné v rámci širší rodiny, ale i o své sousedy. Vzájemné vazby v Kačerově se upevňovaly i díky tomu, že mladí lidé své partnery hledali většinou jen v několika německojazyčných vsích v blízkém okolí, kam bylo možné dostat se pěšky (šlo zejména o dnešní Prorubky, Kunčinu Ves, Uhřínov, Hlásku, Liberk, Rampuši, Zdobnickou Seč, Bělou, Zdobnici). Během dvou staletí jsou tak téměř všichni obyvatelé Kačerova příbuzensky provázaní.

Obyvatelé německojazyčných obcí dostávali často přezdívky

    Protože v Kačerově mělo stejné příjmení více lidí, začali dostávat přezdívky, aby se vzájemně rozlišili. Zdrojem přezdívek byly různé tělesné zvláštnosti, profese i chování. Například jeden z prvních majitelů usedlosti č. pop. 1 Wilhelm Briesel měl přezdívku Shenka Wilhelm, kronikáři Sebastianu Neffovi, narozenému v roce 1891 v čísle pop. 14, říkali Richtr Bastls Bastl, protože jeho předek zastával na konci 18. století v obci funkci soudce (dorfrichter). Právě s muži z čísla popisného 14 byla často spojena přezdívka Richtr Bastl. Jeden z Ehspannerů měl přezdívku Holza Emil, jednomu Franzi Knopfovi říkali Schmieds Edewadta Franz. Paní Dittrichová, která musela v rámci odsunu sudetských Němců odejít z Kačerova po roce 1945 do Německa, byla známá jako Schmiedin. Přezdívky vznikaly v původním německém dialektu.

Do Orlických hor přicházeli Němci z Kladska a Slezska

Růstu německojazyčného obyvatelstva od konce 16. století v Orlických horách, a tedy i v Kačerově zpočátku pomohl rozmach sklářské výroby, ale také rozvoj osad v podhůří, kde našli svůj domov většinou Češi z vnitrozemí. Do Orlických hor tak přicházeli Němci z nedalekého Kladska i vzdálenějšího Slezska, kteří ve sklárnách hledali práci. Podporují to i výsledky německých historiků, podle nichž nářečí německých obyvatel v obcích Orlických hor patří ke kladským dialektům. Oblast za hřebenem Orlických hor - dnešní polské území Kladska a Slezska - bylo totiž kolonizováno už od 13. století Němci z Porýní, Bavorska a Vlámska. Někdy se také uvádí, že noví osídlenci v Orlických horách byli krkonošští dřevorubci původem z Tyrol. Orlické hory byly totiž zdrojem dřeva pro vnitrozemské doly, zejména v Kutné Hoře. Používalo se jako výdřeva, tj. na zpevnění a vyztužení chodeb a dalších důlních zařízení. Původně se kácely stromy v Krkonoších, kam přišli tyrolští dřevaři na pozvání krále. Když dřevo vytěžili, někteří zůstali v Krkonoších a začali hospodařit, část se přemístila se do Orlických hor. Odhaduje se, že to bylo v 1. pol. 17. století.v Po vykácení velkých ploch byla další těžba málo rentabilní a vrchnost se zřejmě dohodla s dřevaři, aby v osadách zůstali a začali obdělávat vzniklé holiny.

Obr. 10 - Těžba dřeva byla těžká práce. Ne vždy byl k dispozici vůz tažený koňmi

Čeští panovníci, ale později majitelé jednotlivých panství, kteří měli kolonizaci na starosti, zvali Němce zejména do pohraničí kvůli tomu, že Češi neměli s náročným hospodařením v horských oblastech zkušenosti. Do 12. století žili převážně v nížinách. Kdežto Němci měli bohaté zkušenosti z Alp a jiných hornatých oblastí. Uměli přeměnit původně lesní porost na obdělávatelnou půdu a byli zvyklí na drsné podnebí.

"Lid německý v Orlickém pohoří je přičinlivý, otužilý, postavy jadrné," popisují tamní obyvatelstvo Šubert a Borovský v roce 1900 v knize Čechy. Hory Orlické a Stěny.   

Právě potřeba dřeva byla například důvodem vzniku obce Zdobnice. Dřevaři z Tyrol zde na začátku 17. století káceli stromy, pouštěli je po řece Zdobnici až k Divoké Orlici, kde voraři klády svazovali ve vory a plavili se s nimi až ke Kutné Hoře. Od roku 1569 se totiž panství vrátilo králi a ten je držel až do roku 1575. Ale i při prodeji panství Burianovi Trčkovi z Lípy v tomto roce, si tehdejší císař Rudolf II, vymínil, že obce Zdobnice a Říčky zůstanou královské a budou určeny jako zdroj dřeva pro Kutnou horu, kde se tehdy ve velkém dolovalo stříbro.

    Němečtí osadníci, kteří přišli z hornatých oblastí, si i ve skrovných podmínkách Orlických hor vedli dobře a jejich počet rostl. Češi se postupně stávali etnickou menšinou, nebo se časem poněmčili. Například v Kačerově zřejmě už na konci 17. století, nebo na přelomu 17. a 18. století žilo jen německojazyčné obyvatelstvo. Noví osadníci a zejména Němci měli určité výhody. Němečtí osadníci získávali při převzetí půdy tzv. zákupní neboli dědičné právo pronájmu půdy. Se svolením vrchnosti směli půdu prodat nebo ji svobodně odkázat. Po určitou dobu byli také oproštěni od placení daní.

Posilování německé přítomnosti v pohraničí nahrávala i politická situace

Po potlačení stavovského povstání (1618 - 1620) proti vládě Habsburků vydal český král Ferdinand II. v roce 1627 tzv. novou zemskou ústavu, tedy Obnovené zřízení zemské pro Čechy, v němž mj. český stavovský sněm ztratil svou zákonodárnou moc na úkor panovníka, nové zřízení umožňovalo panovníkovi poskytovat šlechticům právo usadit se v zemi a německý jazyk byl povýšen na úroveň českého jazyka. A postupně ho začal vytlačovat.

Obce rychnovského panství - Kačerov, Kunčina Ves, Liberk, Hláska, Prorubky, Rampuše, Bělá, Nebeská Rybná a Souvlastní, kde později převládlo německé obyvatelstvo, byly zřejmě až do roku 1571 čistě české. V části z nich - Kačerově, Kunčině Vsi a Nebeské Rybné - za necelé století už převládli Němci. U ostatních vsí tento proces postupoval pomaleji. V průběhu třicetileté války (1618-1648) obyvatelstvo často strádalo hladem, dříve umíralo a některá obydlí původních osadníků zůstala opuštěná, stejně jako roztroušené samoty. Ty později obsadili noví, už němečtí kolonisté. Ale tam, kde obce kolonizovali němečtí dřevorubci, vládla už od počátku němčina, například ve Zdobnici a Říčkách.

Obr. 11 - Kunštát v roce 1938

Německojazyčné obce v Orlických horách však ani po německé kolonizaci, na rozdíl od Krkonoš či Krušných hor, netvořily souvislý pohraniční pás, byly spíše jen takový ostrov, který obklopovaly české vesnice. Městských center bylo v podhůří málo. V severní části pohoří byla jediným centrem městského charakteru Rokytnice, která měla v době svého největšího rozkvětu asi tisíc obyvatel. Na Králicku byly městským centrem Králíky s necelými 4000 obyvateli. Proto Orlické hory vždy spadaly pod českojazyčná správní centra - od roku 1850 pod okresy Nové Město nad Metují a Žamberk. Úzké vazby měli Češi a Němci v obchodních záležitostech. Německé a české etnikum se proto spolu stovky let setkávalo a obě byla na sobě závislá.

Rozvoji osad v horách pomohla sklářská výroba

Kačerov se stal v 16. století druhou lokalitou, kde rychnovská vrchnost povolila sklářskou výrobu. Prvním sklárnám se říkalo "lesní sklárny", protože vznikaly uprostřed lesa. Kromě dostatečné zásoby paliva bylo ještě nutné, aby byly k dispozici další suroviny pro výrobu, voda a stezka pro dopravu materiálu a zboží.

Obr. 12 - Nákres sklářské hutě

Kolem roku 1550 vznikla nejdříve sklářská huť v Kunčině Vsi, ale o pár let později ji přemístili do Kačerova, snad na lepší stanoviště. Je možné, že souběžně už existovala sklářská huť v Kačerově nebo ještě dříve, protože v kronice Kačerova kronikář Sebastian Neffe píše, že v roce 1492 tam založila sklářskou huť Katharine Stroff. Bylo to v místě usedlosti č. 1, kterou později vlastnila rodina Brieselů. Sklářská výroba v Kačerově existovala až do počátku 17. století, v období před začátkem třicetileté války (1618) definitivně zanikla. Důvodem byl zřejmě rapidní úbytek lesů.

Jestliže existovala sklárna v Kačerově minimálně 50 let, umožnila další rozvoj osady. V místě se usazovali dělníci, kteří měli na starost kácení a zásobování sklárny dřevem, výrobu potaše z popele a vlastní sklářskou výrobu. Do sklárny bylo nutné dovážet sklářské suroviny - křemen a vápenec, které se dobývaly v okolí, a také jíly, jež sloužily k výrobě pánví, sklářských forem a temperovacích hrnců. Zhotovené výrobky se odvážely k prodeji. Osazenstvo sklárny potřebovalo potraviny, které jim poskytovali zemědělští osadníci. Už v té době přicházeli na vymýcené plochy další kolonisté a připravovali půdu k obdělávání. I v případě, že huť zanikla, část lidí zůstávala na místě.

K roztopení sklářských pecí, aby se docílila teplota až 1 400 stupňů Celsia, bylo nutné dodávat velké množství dřeva. Uvádí se, že sklářská huť spotřebovala ročně 400 až 800 sáhů dřeva (1 sáh = 3,412 m3), tedy 1 365 až 2 730 dnešních kubíků dřeva. Celková zásoba dřeva na 1 ha se dnes odhaduje na 240 kubíků. Ročně se tedy zlikvidoval dřevní porost minimálně na 5,7 hektarech. Katastrální území Kačerova má přitom rozlohu zhruba 500 hektarů. Celý katastr by se při této nejnižší intenzitě (400 sáhů dřeva) zbavil lesních porostů za 87 let.

Sklářští mistři měli značná privilegia. Dochoval se dokument z roku 1614, v němž tehdejší kolonizátor údolí Divoké Orlice Jan z Vlkánova povoluje sklářskému mistru Johannu Friedrichovi postavit sklářskou huť v obci Jadrná. Friedrich si navíc koupil kus lesa, mohl ho kácet a zúrodnit půdu na pole. Kromě toho si směl vybudovat svobodnou krčmu, vařit pivo, prodávat víno i kořalku, postavit si mlýn, pilu a domky pro ševce, krejčího, kováře, pekaře a řezníka. Dále mu vrchnost ze Solnického panství povolila postavit i domky pro další řemeslníky.

V první fázi vývoje sklářství se vyrábělo čiré sklo zdobené malovaným dekorem. Skláři na velké sklenice válcovitého či trychtýřovitého tvaru tzv. humpeny malovali zejména erby vrchnosti, i erby jejich přátel či známých. Říkalo se jim vítací číše neboli vilkumy. V 2. etapě vývoje sklářství v Orlických horách (to už zanikly sklárny v Kačerově, Kunčině Vsi, ale také v Těchoníně, Mladkově či Lichkově), v období po třicetileté válce až do konce 18. století, se um tamních sklářů rozšířil i za hranice českých zemí. Jejich výrobky byly známé jako český nebo "kolowratský" křišťál.

    Od 16. do 20. století je v Orlických horách doložen vznik minimálně 13 skláren, sklářství v této oblasti zaniklo v roce 1911. Příčin bylo několik - jinde se už používalo jako palivo uhlí, v oblasti chyběly komunikace, zejména železnice, místní hutě na dřevo měly nízkou produktivitu a nestačily na konkurenci.

V roce 1654 stálo v Kačerově 30 stavení

    Osídlování Kačerova, stejně jako jiných obcí v Orlických horách postupovalo poměrně pomalu a v několika vlnách. Kolem roku 1550 stála v Kačerově více než desítka stavení. Z Kunčiny Vsi se tam zanedlouho přemístila sklářská huť. Bylo třeba ubytovat dřevorubce, sklářské dělníky a další pracovníky. Někdo také musel sklárnu zásobovat potravinami, což mohli mít na starosti rolníci hospodařící na již dříve vyklučených polích.

Obr. 13 - Skanzen středověké vesnice v Uhřínově

    Zhruba o 100 let později, tedy v roce 1654, se dalo ve vsi napočítat už 30 stavení. V berní rule z tohoto roku je uvedeno 30 nájemců půdy. Spolu s manželkami, dětmi, čeledí a podruhy to už mohlo být odhadem kolem 200 obyvatel. Dalších 30 stavení si noví osadníci postavili v průběhu 136 let. V roce 1790 bylo v obci 60 domů a zřejmě už několik stovek obyvatel. Podle Historického lexikonu obcí České republiky (1869 - 2011) měl Kačerov roku 1869 celkem 86 domů. Při sčítání obyvatelstva v roce 1880 bylo zaznamenáno 85 řadových čísel, v roce 1921 se tento počet zvýšil na 88. Dále už se obec nerozrůstala. Do roku 1938 byla sice evidována ještě č. popisná 89 a 90, ale zase bylo několik domů zbořeno. Číslo popisné 90 však v pozemkových knihách není evidováno, zřejmě zaniklo ještě dříve, než se majitelé odhodlali k zápisu.

    Počet obyvatel v Kačerově v 2. polovině 19. století dosáhl vrcholu podle Historického lexikonu v roce 1869, kdy bylo sečteno 609 lidí. Při sčítání v roce 1890 to bylo 594 lidí (sčítací archy), podle Historického lexikonu dokonce 597 obyvatel. O deset let později, v roce 1900, to bylo 489 obyvatel (Historický lexikon). V roce 1910 už počet lidí klesl na 424 (údaj je stejný jak ve sčítacích arších, tak v Historickém lexikonu). V roce 1930 žilo v obci už jen 344 lidí. Na úbytku obyvatel se pravděpodobně nejvíce podílel rozvoj průmyslové výroby v podhůří, kam zejména mladí lidé odcházeli za většími výdělky. V obci tak zůstávali větší vlastníci půdy s rodinami, ale opouštěli ji drobní chalupníci, bezzemci či řemeslníci, kteří si hledali snadnější obživu v nově zakládaných dílnách a provozech.

Většina stavení byla ze dřeva

    Protože do současnosti se v Kačerově z původní zástavby dochovalo jen 31 objektů včetně školy a fary (vyjma kostela), z toho 28 chalup a tři stodoly, lze si udělat hrubou představu, jak vypadala obydlí zejména chudších obyvatel a řemeslníků. Dochované chalupy jsou situovány většinou podél Liberského potoka a jejich vlastníci byli označováni za zahradníky, protože vlastnili jen malé kousky půdy a pozemek okolo chalupy, tzv. zahradu. Z toho uživili sotva jednu krávu, spíše kozy a drůbež. Museli se živit nádenickou prací na statcích nebo řemeslem. Výjimkou je mlýn č. pop. 68, z něhož se dochovala jen část, ale jehož majitel patřil k bohatší vrstvě obce. Větší statky byly v roce 1960 zbourány. Popis někdejších stavení se dochoval jen v písemném souboru Stabilního katastru vypracovaném kolem roku 1850. V té době bylo v Kačerově 83 domů, z toho dva byly z kamenů nebo vypálených cihel (v roce 1822 to byla kamenná budova školy), zbytek byl ze dřeva. Dvacet pět domů mělo střechu z břidlice, 58 z nich bylo kryto slámou, tedy došky.

Počet obyvatel a domů v Kačerově v 17. až 20. století 

Rok                   1654      1790      1869       1880        1890       1900      1910     1921      1930      1950 

Počet domů     30          60         86a           86a           85          86a         86        88          92a        73a
                                                                       85b
Počet obyv.     200       300        609a        524a         597      489a       424     407         344a      29a
                              (odhad)                            554b         594b

a - dle Historického lexikonu
b - dle sčítacích archů

V Kačerově byly děti zdravější

Rodiny v Kačerově ve sledovaném období od roku 1853 do roku 1887, tedy v průběhu 35 let, měly obvykle hodně dětí, ale část z nich brzy umírala. Oproti městu v té době byla však kojenecká úmrtnost nízká, což odpovídalo rozdílům mezi venkovem a městem. V městské zástavbě se totiž více šířily nemoci a epidemie. Lidé na venkově, i přes nedostatek potravin ve válečných letech, si více pomáhali a byli blízko potravinovým zdrojům. V každém stavení, i když patřilo chudším nájemcům, chovali krávu, nebo alespoň kozu a drůbež. Drobní chalupníci, tzv. zahradníci sice neměli louku či pastvinu, ale dobytek pásli v lese.

Z kačerovských matrik z období let 1853 až 1887 lze zjistit, že v průběhu 35 let se ve vsi narodilo celkem 628 dětí, z toho 102 dětí zemřelo do 1 roku, což je zhruba jedna šestina. Kojenecká úmrtnost se uvádí v počtech zemřelých do jednoho roku na 1000 živě narozených, tedy v promile. V Kačerově byla kojenecká úmrtnost za sledované období 162 promile, což bylo 62 procent průměru českých zemí. V tomto období byl průměr českých zemí 260 promile. Na kačerovskou hodnotu kojenecké úmrtnosti, tedy 162 promile se průměr českých zemí dostal až v roce 1914.

V obci Kačerov se ve sledovaném období rodilo ročně průměrně 18 dětí. Nejvíce narozených dětí v jednom roce bylo 27, nejméně 11. Narodilo se také 65 nemanželských dětí. Otci byli většinou sezonní pracovníci, kteří do Kačerova přicházeli kácet stromy, upravovat cesty nebo pracovat na některém ze statků.

Poddaní platili daně vrchnosti, králi i církvi

    Kolonizace určitého území nebyla pro nové osadníky zadarmo. Nejenže museli za pozemky zaplatit, případně ve splátkách, zároveň museli odvádět daně vrchnosti i státu. Bylo zvykem a tím byla kolonizace pro nové osadníky atraktivní, že po několik let, než začali plnohodnotně hospodařit, měli od vrchnosti na daních úlevu. Toto období bylo různě dlouhé, někdy až dvacet let. Smlouva na pozemky, které jim vrchnost na novém kolonizovaném území přidělila, byla ve většině případů založena na německém, tzv. emfyteutickém právu. To znamenalo, že vrchnost poskytla dědičnou držbu (vlastnictví) za konkrétní cenu (zákupní peníz), kterou osadníci zaplatili ihned nebo ve splátkách. Potom se zavázali, že "na věčné časy" budou platit pravidelnou peněžní částku - gruntovní úrok neboli "ourok", který se vybíral dvakrát ročně, na jaře na svátek sv. Jiří a na podzim na svátek sv. Havla. Tato částka byla neměnná, nevalorizovala se. Tím měla vrchnost zajištěn pravidelný přísun peněz. Původně se platila v naturáliích. Kromě toho jako poddaní (až do roku 1848) museli na panských pozemcích robotovat, případně za neodvedenou práci odvádět peníze.

     Daň šlechtě nebyla jedinou, museli ještě platit králi. Šlo o obecnou pozemkovou daň - královskou berni, což byla určitá částka z půdy. Do konce třicetileté války však neexistoval žádný přesný soupis pozemkového majetku poddaných, rozloha se stanovovala odhadem. Držbu pozemků i povinnosti poddaných si šlechta do roku 1650 nechávala zapisovat do knih zvaných urbáře. V nich uváděla jména poddaných, jejich držbu (vlastnictví) a povinnosti - platbu i robotu. Urbáře byly vlastně původní pozemkové knihy.

     V roce 1650 se sněm království Českého usnesl, že daně (berně) by měly být vyměřovány na spravedlivějším základě a v dalších několika letech se provedl podrobný soupis, tzv. visitace majetku poddaných podle jednotlivých panství. U pozemků se určovala i jejich kvalita - bonita. S novým soupisem vznikla berní jednotka "osedlý" (usedlý), což byly lány půdy různě velké. Stanovil se počet "osedlých" pro každou ves. Jeden "osedlý" se rovnal jednomu sedlákovi, nebo 4 chalupníkům (rolník s menší výměrou polí) či 8 zahradníkům (rolník s malým pozemkem, většinou se musel ještě živit jako nádeník nebo řemeslem). Berní jednotka "osedlý" byla v podhorské oblasti o polovinu nižší, než v nížinách, aby se vyrovnal rozdíl v úrodnosti.

     Tento soupis - 1. Berní rula - začal platit v roce 1654. Ale ani tento soupis nebyl příliš přesný, pozemky se nevyměřovaly, výměry se zjišťovaly odhadem pochůzkou v terénu a možná ani to ne. "Visitaci" většinou prováděli vrchnostenští úředníci a ti neměli příliš zájem zvyšovat odvody do státní kasy. V dalších letech se provádělo zpřesňování, další soupisy byly označovány jako II. Berní rula, III. Berní rula (ta už evidovala všechny pozemky, nejen ornou půdu) a IV. Berní rula (rok 1757). Od poloviny r. 1749 činila státní daň 33,3 % hrubého výnosu (III. Berní rula).

     První kompletní zaměření pozemků, dělení do kategorií, nahrazení systému "osedlostí" (usedlostí) systémem pozemků a určování daní v závislosti na výměře pozemků se uskutečnilo až na základě patentu císaře Josefa II. v roce 1785. Tzv. Josefský katastr začal platit roku 1789. Byl to první čistě pozemkový katastr.

      Poddaní museli však platit ještě další daně. Tzv. desátek, zhruba méně než desetina úrody, se platil církvi, daně se platily mj. ze živností, a poddaní museli také přispívat učiteli, pokud ho ve vsi měli.
Kačerovští hospodáři, kteří se zabývali v drtivé většině zemědělstvím, se tedy museli hodně snažit, aby jejich úroda a živočišná produkce byly co nejvyšší, aby se nejen uživili, ale aby také zaplatili všechny daně. 

Obr. 14 - Zápraží chalupy v Orlických horách - Karel Liebscher

Hlavní obživou v Kačerově bylo zemědělství

Ačkoliv vzniku osady nejvíce pomohlo sklářství, od začátku 17. století už převládlo zemědělství. Osadníci v polovině 17. století hospodařili v Kačerově na 195 strychách neboli korcích orné půdy (1 korec = 0,285 ha), což bylo 56,1 hektarů. Ale tento údaj není přesný, protože na různých místech měl korec různou hodnotu. V Berní rule z roku 1654 byla sepsána pouze orná půda, tedy ta, kterou rolníci osévali. Největší sedlák ve vsi, Kaspar Hermann, měl podle Berní ruly z roku 1654 celkem 24 strychů, tedy necelých 7 hektarů orné půdy, dále dva volské potahy, 7 krav a 8 jalovic, kromě toho pracoval i jako řezník. 

      V Kačerově "visitační komise" v roce 1654 zaznamenala u 30 usedlostí 98 krav a 85 jalovic, celkem 183 kusů skotu (bez tažných volů). Orné půdy bylo 195 strychů, tedy 56,1 ha. Nepočítaly se louky, pastviny ani drobné pozemky kolem chalup, označované jako zahrady.

Osadníci získávali další pozemky, vytvářeli selské dvory i s hospodářskými budovami, kde bylo místo pro dobytek i pro uskladnění píce. Je zřejmé, že v 17. století a začátkem 18. století se vyprofilovaly hlavní kačerovské rody, které žily v Kačerově po několik století až do odsunu po 2. světové válce. V polovině 19. století byly největšími hospodáři ve vsi rody Brieselů, Ungradů, Nentwichů, Prossů, Neffů, Reinschů, Michelů či Pischelů. Rody vlastnily nejlepší pozemky po obou stranách dnešní komunikace z Prorubek ke křižovatce do Uhřínova a pozemky za rybníky na tzv. Letní straně (Sommer Seite), pozemky na tzv. Zimní straně (Winter Seite), tedy podél komunikace na Šajtavu a nad kostelem. Menší vlastníci hospodařili na tzv. Horní straně (Obere Seite), která zahrnovala pozemky severně (vlevo) od cesty z Kačerova na Šajtavu.

V 19. století dosáhla obhospodařovatelná zemědělská půda v Kačerově téměř maximálního rozsahu, v dalším období se zvýšila jen nepatrně. V roce 1845 bylo v Kačerově evidováno 383,82 ha zemědělské půdy, zhruba o 100 let později, tedy v roce 1948 to bylo 390,58 ha, tedy o 6, 76 ha více. To je zvýšení o 1,76 %. Lesy rostly pouze na podmáčených nebo kamenitých a svažitých pozemcích. Část lesních pozemků s mírně lepší půdou a terénem, situovaná na Zimní straně, patřila šlechtickému rodu Kollowratů.

Výměra zemědělské půdy a lesů v Kačerově (ha)

Kultura  /  rok                1845                 1948            rozdíl         %

Role (orná půda)           293,88            312,85         +18,97
Louky                            70,29               66,48          -3,81
Zahrady                        0,11                    0,24            +0,13  
Pastviny                        19,54                11,01            -8,44 
Celkem                         383,82            390,58       +6,76     +1,76 
Lesy                              91,82                89,36          -2,46

      Noví osadníci, kteří v polovině 19. století do Kačerova přicházeli, aby obsadili opuštěné chalupy, nebo si postavili vlastní, neměli žádnou půdu. Drtivou většinu vlastnili starousedlíci. Pokud chtěli hospodařit a chovat nějaký dobytek pro obživu, museli si pozemky pronajímat od obce, nebo od sousedů. V roce 1840 z celkem 80 domů, které byly obydleny, u 33 z nich nebyly evidovány žádné pozemky. Během 16 let si noví osadníci kupují pole, louky i pastviny od starousedlíků, takže v roce 1856 je v obci bez jakékoli půdy jen 7 usedlostí. Tehdy už v obci stálo 83 domů.

Bez vlastní půdy byla například fara s číslem popisným 42, ale protože tamní obyvatelé podle sčítání lidu vlastnili dobytek, půdu si zřejmě od obce nebo vrchnosti pronajímali. Hned za farou se rozkládaly panské pozemky. Bez vlastních pozemků bylo také stavení s č. popisným 45. Pravděpodobně patřilo řemeslníkovi. Žádné pozemky neměla v soupisu Stabilního katastru také škola s číslem popisným 73, ale podle Indikační skici z roku 1840 patřily ke škole polnosti napravo podél cesty z Kačerova do Uhřínova a les kolem usedlosti s č. popisným 86 (označeny jsou jako Katscher Schule). Bez pozemků v té době byla i č. popisná 76, 79, 82 a 83.

I dnešní zemědělci využívají pozemky podél komunikace z Prorubek ke křižovatce na Uhřínov jako ornou půdu, je tedy na poměry Orlických hor poměrně kvalitní, ostatní pozemky slouží jako louky nebo pastviny. Velkou část pozemků zejména na Horní a Zimní straně za posledních více než 50 let už pohltil les a jen s obtížemi by se dalo rozeznat, že tam byla kdysi stavení a kolem nich obdělávaná pole a louky. Zmizela většina cest, které tvořily hranice mezi poli a loukami a usnadňovaly rolníkům dopravu po vsi a na jejich polnosti.

V Kačerově byla pole "neúrodná"

     Hospodařit v Orlických horách nebo v Polabí byl velký rozdíl, stejně jako dnes. Podhorská pole byla málo úrodná, podnebí drsnější, a vegetační doba kratší. V té době nebyly plodiny šlechtěné pro různá stanoviště. Horší podmínky se naštěstí promítaly i do výše daně. V podhorských oblastech byla podstatně nižší než v Polabí. Orná půda byla v 17. století na území rakouské říše rozdělena do tří kategorií - dobrá, prostřední a neúrodná. V berní rule z roku 1654 je u Kačerova poznámka, že jsou tam "role neúrodné".

     V té době hospodařili v Kačerově pouze 3 sedláci s výměrou orné půdy 20 až 24 strychů (5,7 až 6,9 hektaru), 12 chalupníků s výměrou orné půdy 6 až 15 strychů (1,7 až 4,3 hektaru), dále 6 zahradníků s výměrou 1 až 4 strychy (0,28 až 1,15 hektaru), a 9 domkářů, kteří měli pole menší než 1 strych (0,2877 ha) nebo jen zahradu kolem chalupy. Kolem roku 1850 zaznamenal Stabilní katastr 20 sedláků s rozsahem půdy 9 - 56 jiter (5,2 - 32,2 ha), 20 chalupníků s výměrou 2 - 21 jiter (1,1 - 12 ha), 10 zahradníků s minimální výměrou půdy a také 31 bezzemků. Pozemky v Kačerově měl v té době také majitel rychnovského panství kníže Kollowrat Liebsteinský - kolem 30 jiter půdy (17,3 ha).

     První zemědělci, kteří do Kačerova přišli zřejmě na začátku 16. století, používali v rostlinné výrobě v té době už rozšířený tzv. trojhonný (trojpolní) osevní systém. Spočíval v tom, že pole se rozdělilo na tři části. Na jednu část se zasela jarní obilnina, v Kačerově to byl většinou oves, na druhou část ozimá obilnina - v Kačerově žito a další ležela ladem - to byl úhor. Půda si měla "odpočinout", aby v dalších letech více plodila. Na úhoru se obvykle pásl dobytek, hnojil ho svými výkaly, případně se na části pěstovaly luštěniny. Také se několikrát oral. Pak se celý systém posunul, na části, kde byla jař, se dal ozim, kde byl ozim, byl nový úhor. A úhor se na jaře znovu osel. Střídání jaře, ozimu a úhoru se v českých zemích uplatňovalo zhruba od 9. do 18. století.

     V 2. polovině 18. století se v Anglii na hrabství Norfolk začal používat zcela nový osevní systém, který vycházel ze zkušeností, že výnos plodiny po vhodné předplodině neklesá, ale může se i zvýšit. Zrodil se střídavý osevní systém. Například jetel obohacuje půdu dusíkem a je tedy vhodnou předplodinou pro obiloviny. Z nového osevního systému je možné při volbě vhodných plodin zcela vyloučit úhor a plodnost půdy při pravidelném hnojení nebude ani po více let klesat. Nové hospodaření umožnilo navíc pěstovat všechny důležité zemědělské plodiny. Střídaný osevní systém byl prvním krokem zemědělské revoluce. Velmi rychle se rozšířil do celé Evropy. Původně byl čtyřhonný: okopaniny - jarní obilovina - jetel - ozimá obilovina, ale uplatňovaly se různé modifikace až po osmihonný osevní postup. První záznam o střídavém osevním postupu v Čechách je z roku 1808. Po zavedení nového hospodaření v Čechách výrazně rostly hrubé výnosy zemědělských plodin.

V Kačerově zejména žito, oves a len

     Přehled hospodaření v jednotlivých obcích podává kolem roku 1850 tzv. vceňovací (oceňovací) operát Stabilního katastru, jenž popisuje velmi podrobně stav území, kvalitu půdy, bydlení, hospodaření a hospodářské výsledky včetně jejich peněžního ocenění. V něm je uvedeno, že v Kačerově se používal šestihonný osevní postup. Selo se zejména ozimé žito, oves, len, sázely se brambory, méně se dával ječmen a jetel. Výjimečně se do soustavy hospodaření zařazovala vikev, jarní pšenice, zelí a řepa. Na zahradách se pěstoval hrách, čočka, proso, cibule, česnek a křen. Pro výživu v podhorských oblastech byly důležité brambory, rostly dobře i na chudších půdách. Říkalo se jim "mana horalů". 

     Výnosy byly nízké, kolem roku 1850 uvádí vceňovací operát výnos u ozimého žita a jarního ječmene v Kačerově cca 0,5 t na hektar, u ovsa 0,6 t na hektar. V nížinných oblastech Čech byly výnosy dvojnásobné. Je možné, že rolníci z Kačerova uváděli pro záznamy ve Stabilním katastru nižší údaje, protože podle nich se určovala i pozemková daň. V té době se přecházelo i v horských oblastech na výkonnější střídavé hospodaření, které dávalo minimálně o 30 procent vyšší hrubé výnosy, některé nížinné oblasti zaznamenaly zvýšení dokonce až o 100 procent. 

     Ze Stabilního katastru jsou také informace, která plodina měla dobrou kvalitu a která horší. V Kačerově si hospodáři pochvalovali kvalitu žita, ovsa, lnu a zelí, střední kvalitu měl například ječmen, jetel, brambory a seno, zato horší výsledky dosahovali u řepy.

     Z historických dokumentů vyplývá, že kolem roku 1850 měl Kačerov nadbytek žita, lnu a brambor, a tyto plodiny mohli hospodáři prodávat. Zato se jim nedostávala pšenice, z níž se získávala bílá mouka, ale také proso na jáhly a hrách. S přebytky jezdili hospodáři na trhy do Rychnova a Dobrušky, ale obchodníci chodili také přímo do vesnice a kupovali produkty přímo na statku.

     Kačerovští zemědělci v polovině 19. století obdělávali půdu tzv. horskými háky neboli rádly bezplazovými, které byly nenáročné na tažnou sílu. Další úpravou háku, která se rozšířila ze Slezska, bylo možné oranou půdu zaklápět. Teprve až později se začalo v horských obcích využívat ruchadlo a továrně vyráběné pluhy. Zrno vysévali do půdy ručně, a protože bylo nutné ho rozptýlit rovnoměrně po celé ploše, vyžadovala to značnou zkušenost. Obvykle to dělal sám hospodář nebo nejzkušenější čeledín. Zralé obilí se žalo srpem, později kosou, vázalo se do snopů, které se svážely do stodol. Obilí se mlátilo cepy celý podzim, někdy dlouho do zimy, protože to byla zdlouhavá a namáhavá práce.

     Z ovocných stromů byly nejčastější jabloně, hrušně a švestky. Vysazovaly se také lísky pro ořechy. Ovocné stromy se vysazovaly na pastvinách a v alejích. V té době byla dokonce kategorie - pastvina s ovocnými stromy (Hutweiden mit Obstbäume), byla graficky označena i na tehdejších mapách.

Po úmorné práci pivo a pálenka

     Jídelníček horalů byl svázán s vlastní rostlinnou a živočišnou produkcí. V Kačerově se jedla jídla z mléka a mouky, brambor, zelí, řepy, krup, častá byla jáhlová kaše a pokrmy z luštěnin. Chleba se pekl ze žita a v chudších letech i z ovsa. Maso na stole kačerovských obyvatel bylo jen občas, a to zejména v neděli a ve svátek. Hospodáři nedělali rozdíly mezi svou rodinou a čeledí, všichni sedávali u jednoho stolu. Podle písemného záznamu Stabilního katastru se v Kačerově k jídlu pila voda, jen po úmorné a těžké práci se podávalo pivo a pálenka.

     Šubert a Borovský ve své práci z roku 1900 o německých obyvatelích Orlických hor píší: "K snídani mají obyčejně kyselo, polívka ta z kvasu, buď se suchými houbami, nebo i bez nich, a brambory, k obědu brambory a zelí, k večeři obyčejně mléko. Tak jedí u možnějších, kde mají svůj dobytek. U chudých, jedí-li třikráte za den, bývají třikráte brambory. Chléb je tu ovesný."

     Stejně jako dnes se i v minulosti sbíraly v lese houby a lesní plody. V Orlických horách rostly a dodnes rostou hojně borůvky, maliny, lesní jahody a ostružiny.

     Úroda ovoce a zeleniny, která se nespotřebovala, se musela uskladnit. Buď čerstvá, nebo se konzervovala. Obvyklý způsob konzervace ovoce bylo sušení a vaření povidel, zelenina se nechala zkysnout, aby déle vydržela. Tradiční postupy kysání zelí se používají dodnes. Ovoce se sušilo v jednoduchých sušárnách  

Mléko bylo v podhorských obcích základem výživy

     Pravidelnou součástí jídelníčku bylo v Kačerově odjakživa mléko. V podhorských oblastech se vždy chovalo více dobytka než v nížinách, protože tam bylo více svažitých a nepřístupných ploch, které sloužily jako louky nebo pastviny. Dnes bychom se divili, kde všude se mohly krávy pást. Domkaři neboli zahradníci, kteří měli malou výměru pozemků, často pásli krávy a kozy v lese. Jako vhodná pastva sloužily také příkopy podél cest, úvozy a prudké stráně. Běžně se spásal úhor v systému trojhonného hospodářství.

     Dobytek se přes rok pásl venku, jen na zimu se nechával v chlévě. Tehdy se krmil slámou, vzácněji i senem. Jako podestýlka sloužil obvykle mech, listí a drobné větvičky, sláma byla vzácná, ta se dala zkrmit.

     Říšská vláda se už v první polovině 19. století snažila přimět zemědělce ke stájovému chovu dobytka, aby zorali louky a pastviny a pěstovali na nich pícniny. Bylo to nutné pro zavádění moderních osevních postupů, aby se zvyšovala zemědělská výroba. Od roku 1835 bylo například zakázáno pást dobytek na okrajích silnic a v příkopech. Tlak vlády postupně změnil chování zemědělců. Jestliže v roce 1845 bylo v českých zemích evidováno 11,45 % pastvin, v roce 1896 to bylo jen 7,48 % z celkové výměry zemědělské půdy.

     A kolik mléka se vlastně v Kačerově vyprodukovalo? V roce 1880 měli rolníci v Kačerově celkem 153 krav. V té době byla průměrná dojivost zhruba 1 450 litrů ročně, v Kačerově se tedy získalo denně od dojnic 608 litrů mléka. Pokud bychom počítali, že každý obyvatel od nemluvněte až po dospělého spotřebuje denně jeden litr mléka, čímž bychom do toho zahrnuli i výrobu másla, tvarohu a sýrů, byla by celková spotřeba obce 554 litrů. Tolik obyvatel ve vsi tehdy žilo. A ještě by 54 litrů mléka zbylo. Hospodáři museli veškerou svoji produkci mléka zpracovat, protože v té době neexistovaly žádné mlékárny, které by přebytečné mléko odkoupily. První začaly vznikat až v 70. letech 19. století ve větších městech. V oblasti Orlických hor to bylo až ve dvacátých letech 20. století. Jedna z prvních mlékáren, která byla Kačerovu nejblíže, vznikla v roce 1924 v Rokytnici v Orlických horách.

     Nadojené mléko má vysoký obsah tuku, hospodyně proto sbíraly s povrchu smetanu, která se stloukala na máslo. Na konci 17. století se z mléka od jedné krávy dalo stlouci za měsíc 6 kilogramů másla. To je pro běžnou domácnost dostatečné množství. Měsíčně tak hospodyně z jedné krávy získaly 24 dnešních čtvrtek másla. Máslo se přepouštělo a skladovalo, protože se nestačilo spotřebovat.

     Produkce mléka byla pro uživení obyvatel obce dostatečná, navíc se zlepšováním krmivové základny se postupně zvyšovala. S nástupem mlékáren museli hospodáři z Kačerova své přebytky mléka určitě prodávat.

Průměrná dojivost v českých zemích (litrů/za rok)

Rok                1890                  1900                    1910

Mléko            1450                   1650                   1750

Maso bylo vzácné

     Maso bylo v jídelníčku horalů velmi vzácné. Slepice se zabíjely, když byly staré a přestaly snášet vejce. Tehdejší zemědělci dávali přednost chovu dobytka na mléko, než na maso. Zdrojem masa byly býčci, kteří se poráželi ve věku 3 až 3,5 roku, pokud neměli sloužit v dospělosti jako tažná zvířata. Část masa se prodala, část se okamžitě snědla, další se konzervovala sušením, uzením či solením. Na maso se chovala také prasata, ale jen u bohatších sedláků. V roce 1880 bylo na usedlostech v Kačerově jen 9 prasat, ale o deset let později už 141 kusů. Vepřové maso většinou nesloužilo na prodej, protože se považovalo za podřadné a jeho cena byla do první poloviny 19. století oproti hovězímu nepatrná. Změna nastala až na začátku druhé poloviny 19. století, kdy se poptávka po vepřovém masa výrazně zvýšila a tím se zvedly i ceny jatečního masa. Tomu odpovídala i situace v Kačerově, kde chov prasat za deset let od roku 1880 vzrostl na více než patnáctinásobek.

     Vepři se během roku pásli s dobytkem, na zimu se většinou zabíjeli, aby neubírali krmivo dobytku. Jen větší statkáři dokázali prasata krmit i delší dobu a z pastvy postupně přešli ke stájovému chovu. Prasatům se dávaly zbytky z kuchyně (pomyje), luštěninové plevy, syrovátka, brambory. Na podzim se pro ně v lese sbíraly žaludy a bukvice. Selata se přikrmovala kozím mlékem. Prasata se vykrmovala zejména na sádlo a maso. Z vnitřních orgánů a okrajových částí masa se vyráběla tlačenka, jelita, jitrnice, salámy, klobásy a paštika. Kýta, plece a boky se vyudily. Z podkožního sádla se vyráběly uzením slanina a špek. Z jednoho vepře se dalo získat několik desítek kilogramů sádla.

Jen zemědělství všechny neuživilo

Zemědělství bylo sice základní obživou, ale například domkaři či zahradníci měli z malých políček jen malou úrodu a proto pracovali u sedláků, nebo si pole pronajímali. Kromě toho se v těchto rodinách samozřejmě tkalo a vyšívalo. Téměř v každé chalupě v Orlických horách stával tkalcovský stav, kde tkaly ženy, ale i muži, pokud zrovna nepracovali na poli. V 18. století se zpracovával len na plátno, ale ve 30. až 40. letech 19. stol. se už rozmáhá tkalcování bavlny. V Kačerově byla před rokem 1938 v č. popisném 64 průmyslová tkalcovna. K objektu byl přiveden náhon a voda poháněla několik tkalcovských stavů.

Zrno na mouku si v Kačerově nechávali rolníci umlít ve třech mlýnech. Všechny byly situovány na Liberském potoce. Jeden stál v místech, kde bylo č. popisné 37 (ten zanikl). Další byl v čísle popisném 69, dnes slouží jako rekreační chalupa. Dolní mlýn, tzv. Neffův, měl č. popisné 49 a jeho součástí byla i pila. Také už zanikl.

Obr. 15 - Pozůstatky Neffova mlýnu v Kačerově. Zdroj: www.vodnimlyny.cz.

     Podle záznamů ve Stabilním katastru žilo v roce 1850 až 1851 v obci 560 lidí, z toho 129 rodin v 83 domech. Výhradně zemědělstvím se živilo 106 lidí, řemeslem 17 obyvatel, což bylo 13,8 %. Z řemeslníků byli evidováni: 1 zámečník, 2 obchodníci s potravinami, 1 kovář, 3 zedníci, z toho 1 zednický mistr, 7 tkalců lnu, 2 hostinští (licenci na prodej piva a pálenky) a 1 koželuh. Později se uvádí, že v obci pracovali ještě řezník, švec, krejčí a kolář. Podél cesty na Šajtavu bydlel v domku také košíkář. Po roce 1900 sídlil ve vsi i lékař, který bydlel v chalupě s číslem popisným 88, jež patřila obci a říkalo se jí "Doktorhaus". Lidé si v obci před rokem 1938 přivydělávali i lepením dýhových neboli lubových krabiček určených pro léky, bonbóny a drobnou galanterii. Někteří muži z Kačerova pracovali v lese, který patřil Kolowratům.

Obyvatelé Orlických hor nebo Sudet?

       Pro německojazyčné obyvatelstvo pohraničních hor mezi Čechy, Moravou a Slezskem se v minulém století vžil název obyvatelé Sudet, sudetští Němci nebo také sudetoněmečtí obyvatelé. Název Sudety (Sudety Montes) se objevuje už v díle starověkého geografa Ptolemaia, který tak označoval pohoří pravděpodobně ve střední Evropě. Samotné slovo Sudety je asi keltského původu a dá se vykládat jako Les kanců. Od 18. století se mezi geografy ustálil výraz Sudety, jímž označovali horská pásma mezi Čechy a Slezskem. Od 19. století se začínají Sudety spojovat s rozšířením německojazyčného obyvatelstva a objevuje se výraz "obyvatelé Sudet". Sousloví "sudetský Němec" bylo poprvé použito v roce 1866 v odborné literatuře. Vědci se se tak snažili odlišit Němce sudetské od Němců alpských. Od 20. století se pojmenování "sudetští Němci" chopili zejména němečtí politici. Původně geografický název byl zprofanován a za Sudety byla označována celá česká pohraniční oblast, tedy od Šumavy přes Krušné a Jizerské hory, Krkonoše až po Orlické hory, tedy ta, která byla většinou osídlena německojazyčným obyvatelstvem.  

Autor: Vladimír Bílek

Použité zdroje
J. K. Hraše: Zemské stezky, strážnice a brány v Čechách. 1885.
J. V. Šimák: Pronikání Němců do Čech kolonisací ve XIII. a XIV. století. Praha 1938.
Poněmčování českých krajů, výňatek z knihy: Biskup Gorazd: Z díla, edice Světlo světa, 1988.
Jaroslava Šůla:Stručné dějiny a topografie skláren v Orlických horách v období feudalismu, Sborník Státního okresního archívu v Zámrsku, 1984.
Iva Piskačová: Zemědělský projekt Vila Nova Uhřínov, Rekonstrukce a projekt v archeologii, 1/2000.
Jan F. Křivohlávek: Heřman z Rychnova - bratr nebo syn Viléma z Drnholce. Orlické hory a Podorlicko 15, 2008.
Vladimír Šmilauer - Osídlení Čech ve světle místních jmen. Nakladatelství Československé akademie věd, 1960.
Karel Kuča:. Urbanismus venkovských sídel v českých zemích. Studijní materiál Masarykovy univerzity Brno.
Jiří Škabrada: Lidové stavby: architektura českého venkova. 1. vyd. Praha: Argo, 1999.
Andrea Schöpsová: Historie pohraniční obce Zdobnice. Proměna obce v kontextu výměny obyvatelstva po roce 1945. Magisterská diplomová práce. 2017. Masarykova univerzita Brno.
Jan Jireš: Orlické hory / Das Adlergebirge. In: Antikomplex a kol.: Zmizelé Sudety / Das verschwundene Sudetenland. Domažlice 2007.
Tereza Pavlíčková: Malé mechanizované tkalcovny v povodí Zlatého potoka v Orlických horách. OS LIBRI Dobré, 2009.
Václav Šplíchal: Z historie obce Deštné v Orlických horách. Hraniční kameny z roku 1636. Deštník 98/1, 1998.
Václav Šplíchal: Po stopách orlickohorského sklářství. Deštník 98/3, 1998.
Ferdinand Küssel: Die deutsche Besiedlung des Adlergebirdes. Heimat Adlergebirge, 1954.
Jaroslav Šůla: K problematice studia dějin osídlení a pohybu národnostní hranice v Orlických horách. Listy Orlického muzea 2-3/1969. Choceň.
Jaroslav Šůla: Počátky osídlení horního toku Divoké Orlice část 2. (Sborník Panorama 9, Dobré, SEN 2001.
Václav Vondruška: Život ve staletích. 14. - 17. století.
Iva Čadková, Magda Zahradníková: Berní rula 14, kraj Hradecký III. Národní archiv, 2009.
Jana Krčmářová: Stromy v horském zemědělství 19. století. Historie a současnost lesozemědělských ploch v katastrálním území Velký Uhřínov. Orlické hory a Podorlicko 22 : sborník vlastivědných prací, 2015.
Územněsprávní reformy v Česku v letech 1848 - 2000. GEOGRAFICKÉ ROZHLEDY 5/1999-2000.
Sčítání lidu Kačerov - 1880, 1890, 1910. Státní okresní archiv Ústí nad Orlicí. Digitalizované archiválie.
Český statistický úřad.
Fr. Ad. Šubert, F.A. Borovský:Čechy. Díl V. Hory Orlické a Stěny. Praha, 1900.
Historický lexikon obcí České republiky (1869 - 2011), díl III. Počet obyvatel a domů podle krajů, okresů, obcí, části obcí a historických osad/lokalit v letech 1869 - 2011. Okres Rychnov nad Kněžnou.
Kůš Vladimír - Stabilní katastr. Obraz zemědělství v Čechách v polovině 19. století z pohledu Oceňovacího operátu.
Stabilní katastr 1826 - 1878 - popisná část, okres Rychnov, kraj Hradecký, Kačerov.
Proměny sudetské krajiny. Antikomples. 2006