Původní osídlení Kačerova

(výňatek z knihy Vladimíra Bílka: Příběh sudetské vesnice - Kačerov v Orlických horách)

Horský prales dosahoval až k Opočnu

Jak mohl vypadat Kačerov před tisícovkou let? Určitě tu byl prales, který nejenže pokrýval hřeben Orlických hor, ale táhl se přes údolí s příkrými svahy do podhůří až k dnešní Dobrušce, Opočnu, Rychnovu nad Kněžnou a Vamberku. Lesní porost se skládal z 90 procent z buků a jedlí, promíšených javorem klenem, jasanem, jilmem a vrbou. Ve vyšších polohách rostly zejména buky spolu se smrky a jeřáby. Dnes má smrk v lesích Orlických hor zastoupení 86 procent. Tehdejší lesní hvozdy byly prakticky nepřístupné, existovaly jen stezky lesní zvěře. Pokud do pralesa zabloudila družina pánů z údolních hrádků, určitě byla odměněna bohatými úlovky.

V té době bylo možné narazit na roztroušená stavení snad jen v okolí Opočna, kde stál hrad už v 11. století. Žili tam zřejmě rolníci, kteří dodávali potraviny hradnímu panstvu, pak také uhlíři, jež pálili dřevo na dřevěné uhlí. Bydleli pravděpodobně v tzv. polozemnicích - buď proutěných, nebo roubených domech vymazaných hlínou, částečně zapuštěných v zemi. Chovali krávy, kozy, ovce a drůbež. Políčka byla malá, krávy a kozy se většinou pásly v lese. Typické byly ploty z proutí, aby skromná políčka se zeleninou nespásla zvěř.

Obr. 1 - Mapa Čech z 10. až 12. století. Upraveno z publikace Vladimíra Šmilauera.

    Není se co divit, že hory i podhůří byly neobydlené. Vždyť v Čechách a na Moravě tehdy žilo celkem asi 680 tisíc obyvatel, a na 1 km čtvereční připadalo 9 lidí. O více než dvě stě let později, tedy po roce 1250, se podhůří Orlických hor a samotné hory, stávají cílem středověké kolonizace.

Na kolonizaci Rychnovska se podílelo více šlechtických rodů a také církev

    V českých zemích tehdy vládli Přemyslovci a podle práva náleželo celé území králi. Ten však mohl některému šlechtici za věrnost a služby udělit práva na osídlení neboli kolonizaci neobydlených území. Původně se mělo kolonizované území králi po určité době vrátit a šlechtic měl získat odměnu, například v podobě části kolonizovaného území, ale později převládla praxe dědičného práva pro kolonizátora. Panovníci se totiž střídali, měli různé politické cíle a často neměli finanční prostředky pro placení válečných výbojů, proto své pozemky dávali často do zástavy.

     Hustěji obydlená území byla zejména v nížinách v blízkosti toků, kde se nacházela nejúrodnější půda. Na Hradecku sahalo do roku 1250 staré osídlení jen k Třebechovicím pod Orebem, kde byl klášter Svaté Pole, dále směrem k Orlickým horám bylo už neobydlené území jen s několika osadami, například už zmíněný hrad Opočno, Ledce a Vysoké Chvojno. Po roce 1250 několik nových osad přibylo, například Bílý Újezd, Voděrady, Rašovice, ale jinak to bylo území prakticky neobydlené.

Obr.2 - Mapa osídlení Hradeckého kraje ve 13. století. Černě vyplněné kroužky znamenají osídlení do r. 1250. století. Upraveno z publikace Vladimíra Šmilauera.

Kolonizátory byli šlechtici, také církevní instituce, které zakládaly kláštery a osady kolem nich. Pro šlechtické rody byla kolonizace obrovským přínosem, protože získávaly značné území i nemovitosti a z původně chudých rodů vznikala pozemková šlechta, která se mohla opírat o rozsáhlý nemovitý majetek. Díky nově nabytému majetku, o nějž bylo nutné se starat, odcházela šlechta z panovnických dvorů na venkov. Stálý příjem z polností jim umožnil budovat si bohatá sídla. Šlechtici se tak postupně stávali silnými hráči v politice. Podobně bohatla i církev, která navíc shromažďovala a opisovala tehdejší knihy, jež mnohdy přinášely nové poznatky o nových metodách hospodaření a využívání řemesel, a tím pomáhala rozvoji celé oblasti.

Podorlicko a Orlické hory kolonizovalo několik šlechtických rodů - zejména z Častolovic, Dobrušky, Solnice, Rychnova nad Kněžnou a Žamberku, a také církev. Například mužský cisterciácký klášter Svaté Pole nedaleko Třebechovic pod Orebem založil obec Deštné v Orlických horách. Ta patří k nejstarším v této oblasti. Její existence je písemně doložena v roce 1358, tehdy už tam stál kostel. Klášter Svaté Pole u Třebechovic na konci roku 1420 vypálili husité a už nikdy nebyl obnoven.

Území, kde se dnes rozkládají obce Kačerov, Kunčina Ves či Prorubky, kolonizovali páni z Rychnova. Původně, to se ještě nazývali páni z Drnholce, jim patřil hrad nedaleko Mikulova na jižní Moravě. Za to, že Mikulov nechají jinému šlechtici, jim tehdejší markrabě moravský Přemysl, pozdější král Přemysl Otakar II., přislíbil práva na kolonizaci Podorlicka. To se pravděpodobně stalo až poté, co se Otakar II. stal králem, tedy po roce 1253.

Konkrétním kolonizátorem Rychnovska byl Heřman z Drnholce. Od krále získal práva nejen na kolonizaci oblastí kolem toku Kněžné, ale údajně také na osídlení Lanškrounska a Orlickoústecka.

Heřman z Drnholce si v Rychnově nejprve postavil dřevěný hrádek či tvrz obehnanou dřevěnou palisádou a začal organizovat kolonizaci. V první fázi postupoval údolní nivou řeky Kněžné. Ale kolonisté mířili také výš do hor. V té době vykáceli les až do výše 500 až 600 metrů nad mořem. Nedlouho po zahájení kolonizace Rychnovska se začíná podepisovat jako Heřman z Rychnova. Svědčí o tom zápis v listině z roku 1258, kde je latinsky uvedeno Hermannus de Richenawe.

Obr. 3 - Znak pánů z Rychnova

Celý proces kolonizace předpokládal, že šlechtic na vhodném místě založí svoje nové sídlo, a v přilehlých oblastech vybere místa na založení osad. Součástí kolonizace byl i plán sídliště, tedy, kde budou stát nová obydlí a které pozemky budou ke stavením příslušet. Výběrem místa pro založení nových vesnic se zabývali lokátoři.

Výběr místa pro kolonizaci

Rychnovsko bylo výhodné z toho důvodu, že kolem Orlických hor vedla jedna z pobočných zemských stezek. Za Orlickými horami se v dobách kolonizace rozkládalo historické Slezsko, které bylo v letech 1335 až 1742 další zemí Koruny české (od roku 1526 spolu s Čechy a Moravou součástí rakouské říše) . I ve Slezsku probíhala kolonizace. 

 Páteřní zemskou stezkou byla Kladsko-polská, která vedla z Prahy přes Hradec Králové k Náchodu a dále do Kladska, dnešního Polska. Z ní vybíhaly tzv. "pobočné" stezky. Jedna z nich směřovala od Provodova přes Vrchoviny u Nového Města nad Metují, Krčín, Spy, Dobrušku, Solnici, Rychnov, Žamberk, Lanškroun a dále do Svitav, kde se napojovala na známou Trstenickou zemskou stezku. Pro spojení přes Orlické hory byla důležitá Bystřická stezka, která vedla z Hradce Králové přes Opočno, Dobrušku, Dobré a Rovné, odkud se táhla po příkrém svahu Orlických hor přes Hluky, Šediviny, Deštnou, Kunštát až do polské Bystrzyce Klodske. Stezky zpočátku nebyly nijak široké, koně s nákladem mohli kráčet pouze za sebou, jedině páteřní zemské stezky umožňovaly jízdu s vozem.

Obr. 4 - Zbytky některých zemských stezek se dochovaly do dnešních dnů

Lokátoři v místě nového sídliště posuzovali, jaká je tam kvalita půdy, zda není terén příliš členitý, zda je v dosahu nějaká říčka, studánka, jaká je skladba lesních porostů a klima. Lokátory, které si najímal šlechtic, mohli být drobní feudálové, duchovní nebo i poddaní. S majitelem území měli lokátoři smlouvu, kde byly stanoveny podmínky, co mají udělat i odměna, jakou za svoji práci získají. Za odměnu mohli dostat některé pozemky nebo i funkci rychtáře v novém sídlišti. Lokátor organizoval veškerou činnost související se založením osady, tedy vyměření polností, vyklučení lesa i dopravu nových osadníků.

Kolonizace byla způsobem, jak zkulturnit krajinu a přeměnit ji v nové zdroje. Kolonizace města umožnila převzít obchodní a řemeslné funkce původních hradních center, na venkově změnila tvář tehdejších vesnic, protože vznikaly plánovitě. Mj. pomohla také zavedení nových plošných měr. Vedle starších neurčitých plošných jednotek jako bylo popluží či dědina, se objevují lány, jitra a čtvrtě, protože bylo nutné přesněji vymezit přidělené plochy a stanovit z nich daně. Lán se rovnal 18,5 hektarům a byla to výměra pole, kterou bylo možné obdělávat s párem volů. Lán měl 4 čtvrti a 60 jiter. Jitro byla výměra, kterou rolník stačil zorat od rána (jitra) do večera.

V podhorských a horských oblastech se při vyměřování nových osad uplatňoval zejména lánový či lesně-lánový typ vesnic. Osou nového sídliště byl potok se souběžnou komunikací. Stavení se zakládala buď na jedné nebo na obou stranách potoka či komunikace. Kolmo k ose se vytyčovaly pruhy pozemků, přičemž nejblíže obydlí byly zahrady, pak pole, louky a na konci les. Chalupa či statek stály na vlastním pruhu pozemku. Velikosti lánů se značně lišily, jejich výměra se pohybovala mezi 5 až 14 ha, záleželo i na tvaru údolí. V úzkém údolí blízko potoku zůstávaly pozemky majetkem obce, a postupně se přidělovaly bezzemkům, případně mlynářům a dalším řemeslníkům. Typickými představiteli lánových vesnic v Orlických horách jsou Sedloňov, Deštné či Bartošovice. Kačerov měl u hlavních komunikací také lánový půdorys, ale musel se přizpůsobit terénu, výstavba tam byla více rozptýlená.

Kačerov byl součástí rychnovského panství

Původní hradské členění českých zemí nahradil král Přemysl Otakar II. od 2. poloviny 13. století zřízením krajským. Další neformální jednotkou byla panství, která vymezovala hranice šlechtických či královských držav. Byla poměrně stabilní, ale někdy se části panství prodávaly či směňovaly. Kačerov pravděpodobně už od počátku patřil do rychnovského panství, které budovali původní páni z Drnholce. Písemným dokladem, který potvrzuje, že je obec zahrnuta do tohoto území, je však až zápis z roku 1562 v Urbáři rychnovského panství. K rychnovskému panství náležely čtyři desítky obcí, mj. dnešní Kačerov, Kunčina Ves, Zdobnice, Říčky, Liberk, Hláska, Prorubky, Rampuše, a původně také Rokytnice v Orlických horách.

Potomci zakladatele panství Heřmana z Rychnova jej vlastnili až do roku 1497, kdy jej prodali Vilémovi II. z Pernštejna. Dva roky předtím získal Vilém II. už zpustlý hrad Rychmberk (Liberk) a dvě desítky obcí na Rychnovsku a připojil je tak k rychnovskému panství. Vilém jako schopný vojevůdce a politik, který sloužil několika králům, vytvořil ve východních Čechách rozsáhlé panství. Postupně získal Pardubice, Potštejn, Rychnov na Kněžnou, Častolovice, Lanškroun, Dašice a další města a vesnice ve středních Čechách. Byl tak bohatý, že půjčoval i králi. Rychnov se za jeho panování rychle rozrůstal. Jeho potomci už tak úspěšní nebyli a postupně majetek rozprodávali. Roku 1560 připadlo rychnovské panství králi jako odúmrť, protože poslední vlastník z rodu Pernštejnů Jaroslav neměl dědice. Po 17 let byli jeho vlastníky postupně král Ferdinand I., Maximilián a Rudolf II. Roku 1577 je od krále koupil Burian Trčka z Lípy a poměrně zchátralou rychnovskou tvrz přestavěl. Po deseti letech, v roce 1587, prodal panství svému erbovnímu měšťanovi Kryštofu st. Betenglovi. Bohatý měšťanský rod Betenglů z Prahy postavil v Rychnově kostel Nejsvětější Trojice. Protože se vnuk Kryštofa jako další majitel panství v letech 1618 až 1620 účastnil neúspěšného stavovského povstání, nový král mu v roce 1623 zkonfiskoval veškerý majetek. Rychnovské panství potom rychle měnilo majitele, až jej v roce 1640 získal Albrecht Libštejnský z Kolowrat. Rod Kolowratů se pak zasloužil o vybudování barokního zámku a dalších významných staveb. Majetek po letech přešel do vlastnictví příbuzného rodu Krakowských z Kolowrat, ale v roce 1945 byl zestátněn. Potomkům původních vlastníků Rychnova stát v roce 1990 sídlo vrátil včetně rozsáhlých pozemků a lesů na Rychnovsku.

Obr. 5 - Franz Karl Kolowrat Libštejnský 

Osídlení Kačerova

Přesný rok osídlení Kačerova není znám, ale asi vůbec první zmínka o existenci osady je z Kroniky obce Katscher (Kačerov). Pozdější kronikář Sebastian Neffe v ní poznamenal, že v roce 1492 Katharina Stroff založila sklářskou huť v místech, kde později stála usedlost s číslem popisným 1. Ze sklárny později vznikla rychta a vlastníkem usedlosti byl podle pozemkových knih od roku 1867 Wilhelm Briesel.

Pozn. Povinnost vést pozemkové knihy stanovil Všeobecný zákoník občanský, který byl vyhlášen císařským patentem v roce 1811. Mj. stanovil, že stavba je součástí pozemku a veškeré vlastnické převody se musí zaznamenávat do pozemkových knih. 

Další písemná zmínka o Kačerovu je z Urbáře rychnovského panství (soupis platů a dávek poddaných vůči vrchnosti) z roku 1562, tedy o 70 let později. Lze předpokládat, že kolonizace tohoto údolí probíhala někdy od 2. poloviny 15. století, možná až na přelomu 15. a 16. století. V některých historických pramenech je vznik Kačerova řazen až do 16. století.

    Ale už ve 14. století jsou doloženy osady v okolí, například, hrad Skuhrov (1279), hrad Rychemberk - Liberk (1310), Rokytnice v Orlických horách (1318), Velký Uhřínov (1354), Hláska (1356), Dobřany (1361), Deštné v Orlických horách (1358), Dobré (1368) a Olešnice v Orlických horách (1369).

V 15. století se kolonizační proces prakticky zastavil kvůli husitským válkám. V kraji spolu bojovali husité a katolická vojska, později mezi sebou i umírnění husité s radikály. Boje se dotkly nedalekého Liberka (kdysi hrádek Rychemberk), v roce 1425 husité dobyli hrad Opočno, čtyři roky předtím tam snad vypálili několik osad. Pravděpodobně v témže roce husité dobyli hrad v Dobřanech na Zlatém potoku. Někdy v tomto období zanikla ves Jankov u Dobrého, což se také dává do spojitosti s husity. Válečná vřava opadla až ke konci 15. století, kdy se kolonizace znovu rozjíždí. V Orlických horách jsou doloženy další nové osady, například Bukový na Kněžné (1495), Prorubky (1495) či Rampuše (1495).

V 16. století běží v Čechách už kolonizace naplno, pomohl tomu rozvoj sklářství, železářství, hornictví a rybníkářství. Na rychnovském panství vznikají další osady, například Kunčina Ves (1550), Neratov (1550), Bartošovice (1557) a Vrchní Orlice (1567). Kolonizace Orlických hor pokračuje v 17. a 18. století, tentokrát pod taktovkou rodu Kolowratů (rychnovské panství), Colloredů (opočenské panství), pánů z Mauschwitz a Armenruh, dále Nosticz-Rieneků (rokytnické panství). Objevují se nové osady - Kunštát (1628), dnes Orlické Záhoří, Podolí (1640), Zdobnice (1651), Jedlová v Orlických horách (1653), Říčky (1654), Zdobnická Seč - Šajtava (1790), Kamenec (1790), Hanička (1790) či Čertův Důl (1790). Vůbec nejvíce osad v Čechách vzniklo v 17. století v někdejším okresu Rokytnice v Orlických horách, kde bylo zaznamenáno na 60 nových vesnic.

Po likvidaci českého stavovského povstání, které ukončila bitva na Bílé Hoře v roce 1620, nastalo velké stěhování. Lidé, kteří se nechtěli s politickou a náboženskou situací smířit, odcházeli do zahraničí, chudší lidé i ze zahraničí zase hledali lepší živobytí u nás. Neměli majetek, takže jim nic nebránilo vydat se na nová působiště. Doufali, že změnou místa se jim povede lépe. Horský terén v Orlických horách byl ideální. Mohli odejít do Kladska, na Moravu, do Slezska a zase se vrátit. Pracovních sil byl v té době nedostatek, vrchnost měla zájem na zvyšování výnosů z panství a kolonisty lákala. Aby je udržela, musela jim vytvořit příznivé ekonomické i právní podmínky. Proto v horských oblastech nemuseli osadníci robotovat na panských polích a daně odváděli v penězích.

    Kolonizační proces v českých zemích ukončily až napoleonské války v letech 1803 až 1815. Země byly zbídačené, venkov musel odvádět více potravin pro armádu a platit větší daně, protože války spolykaly spoustu financí. Obyvatelstvo trpělo hladem, hospodářská situace císařství byla špatná, monarchie v roce 1811 vyhlásila bankrot a trvalo další desetiletí, než se země vzpamatovala. Od té doby vznikaly nové obce v Orlických horách už jen výjimečně, například Kolava (1836), Pustiny (1836), Ochoz (1836), Přím (1836), Luisino Údolí (1854) či Anenská Huť (1854).

Pozn. První písemná zmínka o obci, která je uvedena v závorce, se určitě nekryje se vznikem osady. Ty vznikaly zřejmě o několik desetiletí dříve. Navíc to byl postupný proces. 

V Kačerově nejdříve Češi, pak Němci

    Prvními osadníky Kačerova byli převážně Češi z vnitrozemí. Dokládá to zejména Urbář rychnovského panství z roku 1562, kde figurují zejména česká jména, například Vavřinec Krupička, Jíra Táborků, Waczlaw Lzyczarz, Petr Kotlyna, Martin Sklenář (sklářský mistr), Jakub Jeniků, Jan Czierný, Důra sklenářská - vdova, Wáczlaw Rohonek, Jan Nováků, Wáczlaw Šenkýř, Wáczlav Zrůbáček či Jindra Hajnej. Lze předpokládat, že to byli osadníci úzce spjati se sklářskou výrobou.

    O téměř 100 let později původní jména zcela mizí, objevují se nová česká a také německá jména. V Berní rule z roku 1654 jsou mezi třemi největšími hospodáři (sedláky) v Kačerově uvedeni dva s německými jmény - Kašpar Hermann a Mates Unkrod, jehož jméno se později pravděpodobně změnilo na Ungrad. Ze zhruba třicítky nájemců pozemků v roce 1654 jich už polovina má německé jméno.

    V dalších sto letech se skladba obyvatel znovu zcela proměňuje. Zmizela všechna česká jména, ale i německá. Z původních obyvatel uvedených v Berní rule z roku 1654 po více než sto letech zůstalo pravděpodobně jen pět jmen. Byla to jména Ungrad (původně Unkrod, Neugebauer, Hetschel (původně Hetzel), Reinisch a Seidl.

Obr. 6 - Rodokmen rodu Ungradů z Kačerova 

V té době museli přijít zcela noví, německy mluvící kolonisté, kteří osídlili a přeměnili ves do podoby zachycené ve Stabilním katastru, tedy z poloviny 19. století. Mění se také postoj k půdě. Jestliže v 17. století se na usedlostech často měnili hospodáři i kvůli poválečnému chaosu, už od začátku 18. století se poměry v obci stabilizují. Tento trend podporuje i vrchnost, která má zájem na tom, aby si rodiny nemovitosti, na kterých hospodařily, kupovaly do dědičné držby. Sedláci i malí hospodáři - chalupníci i domkáři začínají na svých usedlostech budovat rodový majetek. V německojazyčných obcích tomu přispívalo i to, že obyvatelé cítili díky jazykové odlišnosti určitou soudržnost. Majetek si předávali z generace na generaci. Starousedlíci tak vytvářeli stabilní sociální síť, která jim pomáhala v dobách, kdy se dostávali například kvůli neúrodě nebo nemoci do ekonomických problémů. Mohli se opřít nejen o své příbuzné v rámci širší rodiny, ale i o své sousedy. Vzájemné vazby v Kačerově se upevňovaly i díky tomu, že mladí lidé své partnery hledali většinou jen v několika německojazyčných vsích v blízkém okolí, kam bylo možné dostat se pěšky (šlo zejména o dnešní Prorubky, Kunčinu Ves, Uhřínov, Hlásku, Liberk, Rampuši, Zdobnickou Seč, Bělou, Zdobnici). Během dvou staletí jsou tak téměř všichni obyvatelé Kačerova příbuzensky provázaní.

Do Orlických hor přicházeli Němci z Kladska a Slezska

Růstu německojazyčného obyvatelstva od konce 16. století v Orlických horách, a tedy i v Kačerově zpočátku pomohl rozmach sklářské výroby, ale také rozvoj osad v podhůří, kde našli svůj domov většinou Češi z vnitrozemí. Do Orlických hor tak přicházeli Němci z nedalekého Kladska i vzdálenějšího Slezska, kteří ve sklárnách hledali práci. Podporují to i výsledky německých historiků, podle nichž nářečí německých obyvatel v obcích Orlických hor patří ke kladským dialektům. Oblast za hřebenem Orlických hor - dnešní polské území Kladska a Slezska - bylo totiž kolonizováno už od 13. století Němci z Porýní, Bavorska a Vlámska. Někdy se také uvádí, že noví osídlenci v Orlických horách byli krkonošští dřevorubci původem z Tyrol. Orlické hory byly totiž zdrojem dřeva pro vnitrozemské doly, zejména v Kutné Hoře. Používalo se jako výdřeva, tj. na zpevnění a vyztužení chodeb a dalších důlních zařízení. Původně se kácely stromy v Krkonoších, kam přišli tyrolští dřevaři na pozvání krále. Když dřevo vytěžili, někteří zůstali v Krkonoších a začali hospodařit, část se přemístila se do Orlických hor. Odhaduje se, že to bylo v 1. pol. 17. století.v Po vykácení velkých ploch byla další těžba málo rentabilní a vrchnost se zřejmě dohodla s dřevaři, aby v osadách zůstali a začali obdělávat vzniklé holiny.

Obr. 7 - Těžba dřeva byla těžká práce. Ne vždy byl k dispozici vůz tažený koňmi

Čeští panovníci, ale později majitelé jednotlivých panství, kteří měli kolonizaci na starosti, zvali Němce zejména do pohraničí kvůli tomu, že Češi neměli s náročným hospodařením v horských oblastech zkušenosti. Do 12. století žili převážně v nížinách. Kdežto Němci měli bohaté zkušenosti z Alp a jiných hornatých oblastí. Uměli přeměnit původně lesní porost na obdělávatelnou půdu a byli zvyklí na drsné podnebí.

"Lid německý v Orlickém pohoří je přičinlivý, otužilý, postavy jadrné," popisují tamní obyvatelstvo Šubert a Borovský v roce 1900 v knize Čechy. Hory Orlické a Stěny.   

Právě potřeba dřeva byla například důvodem vzniku obce Zdobnice. Dřevaři z Tyrol zde na začátku 17. století káceli stromy, pouštěli je po řece Zdobnici až k Divoké Orlici, kde voraři klády svazovali ve vory a plavili se s nimi až ke Kutné Hoře. Od roku 1569 se totiž panství vrátilo králi a ten je držel až do roku 1575. Ale i při prodeji panství Burianovi Trčkovi z Lípy v tomto roce, si tehdejší císař Rudolf II, vymínil, že obce Zdobnice a Říčky zůstanou královské a budou určeny jako zdroj dřeva pro Kutnou horu, kde se tehdy ve velkém dolovalo stříbro.

    Němečtí osadníci, kteří přišli z hornatých oblastí, si i ve skrovných podmínkách Orlických hor vedli dobře a jejich počet rostl. Češi se postupně stávali etnickou menšinou, nebo se časem poněmčili. Například v Kačerově zřejmě už na konci 17. století, nebo na přelomu 17. a 18. století žilo jen německojazyčné obyvatelstvo. Noví osadníci a zejména Němci měli určité výhody. Němečtí osadníci získávali při převzetí půdy tzv. zákupní neboli dědičné právo pronájmu půdy. Se svolením vrchnosti směli půdu prodat nebo ji svobodně odkázat. Po určitou dobu byli také oproštěni od placení daní.

Posilování německé přítomnosti v pohraničí nahrávala i politická situace

Po potlačení stavovského povstání (1618 - 1620) proti vládě Habsburků vydal český král Ferdinand II. v roce 1627 tzv. novou zemskou ústavu, tedy Obnovené zřízení zemské pro Čechy, v němž mj. český stavovský sněm ztratil svou zákonodárnou moc na úkor panovníka, nové zřízení umožňovalo panovníkovi poskytovat šlechticům právo usadit se v zemi a německý jazyk byl povýšen na úroveň českého jazyka. A postupně ho začal vytlačovat.

Obce rychnovského panství - Kačerov, Kunčina Ves, Liberk, Hláska, Prorubky, Rampuše, Bělá, Nebeská Rybná a Souvlastní, kde později převládlo německé obyvatelstvo, byly zřejmě až do roku 1571 čistě české. V části z nich - Kačerově, Kunčině Vsi a Nebeské Rybné - za necelé století už převládli Němci. U ostatních vsí tento proces postupoval pomaleji. V průběhu třicetileté války (1618-1648) obyvatelstvo často strádalo hladem, dříve umíralo a některá obydlí původních osadníků zůstala opuštěná, stejně jako roztroušené samoty. Ty později obsadili noví, už němečtí kolonisté. Ale tam, kde obce kolonizovali němečtí dřevorubci, vládla už od počátku němčina, například ve Zdobnici a Říčkách.

Obr. 8 - Kunštát v roce 1938

Německojazyčné obce v Orlických horách však ani po německé kolonizaci, na rozdíl od Krkonoš či Krušných hor, netvořily souvislý pohraniční pás, byly spíše jen takový ostrov, který obklopovaly české vesnice. Městských center bylo v podhůří málo. V severní části pohoří byla jediným centrem městského charakteru Rokytnice, která měla v době svého největšího rozkvětu asi tisíc obyvatel. Na Králicku byly městským centrem Králíky s necelými 4000 obyvateli. Proto Orlické hory vždy spadaly pod českojazyčná správní centra - od roku 1850 pod okresy Nové Město nad Metují a Žamberk. Úzké vazby měli Češi a Němci v obchodních záležitostech. Německé a české etnikum se proto spolu stovky let setkávalo a obě byla na sobě závislá.

Rozvoji osad v horách pomohla sklářská výroba

Kačerov se stal v 16. století druhou lokalitou, kde rychnovská vrchnost povolila sklářskou výrobu. Prvním sklárnám se říkalo "lesní sklárny", protože vznikaly uprostřed lesa. Kromě dostatečné zásoby paliva bylo ještě nutné, aby byly k dispozici další suroviny pro výrobu, voda a stezka pro dopravu materiálu a zboží.

Obr. 9 - Nákres sklářské hutě

Kolem roku 1550 vznikla nejdříve sklářská huť v Kunčině Vsi, ale o pár let později ji přemístili do Kačerova, snad na lepší stanoviště. Je možné, že souběžně už existovala sklářská huť v Kačerově nebo ještě dříve, protože v kronice Kačerova kronikář Sebastian Neffe píše, že v roce 1492 tam založila sklářskou huť Katharine Stroff. Bylo to v místě usedlosti č. 1, kterou později vlastnila rodina Brieselů. Sklářská výroba v Kačerově existovala až do počátku 17. století, v období před začátkem třicetileté války (1618) definitivně zanikla. Důvodem byl zřejmě rapidní úbytek lesů.

Jestliže existovala sklárna v Kačerově minimálně 50 let, umožnila další rozvoj osady. V místě se usazovali dělníci, kteří měli na starost kácení a zásobování sklárny dřevem, výrobu potaše z popele a vlastní sklářskou výrobu. Do sklárny bylo nutné dovážet sklářské suroviny - křemen a vápenec, které se dobývaly v okolí, a také jíly, jež sloužily k výrobě pánví, sklářských forem a temperovacích hrnců. Zhotovené výrobky se odvážely k prodeji. Osazenstvo sklárny potřebovalo potraviny, které jim poskytovali zemědělští osadníci. Už v té době přicházeli na vymýcené plochy další kolonisté a připravovali půdu k obdělávání. I v případě, že huť zanikla, část lidí zůstávala na místě.

K roztopení sklářských pecí, aby se docílila teplota až 1 400 stupňů Celsia, bylo nutné dodávat velké množství dřeva. Uvádí se, že sklářská huť spotřebovala ročně 400 až 800 sáhů dřeva (1 sáh = 3,412 m3), tedy 1 365 až 2 730 dnešních kubíků dřeva. Celková zásoba dřeva na 1 ha se dnes odhaduje na 240 kubíků. Ročně se tedy zlikvidoval dřevní porost minimálně na 5,7 hektarech. Katastrální území Kačerova má přitom rozlohu zhruba 500 hektarů. Celý katastr by se při této nejnižší intenzitě (400 sáhů dřeva) zbavil lesních porostů za 87 let.

Sklářští mistři měli značná privilegia. Dochoval se dokument z roku 1614, v němž tehdejší kolonizátor údolí Divoké Orlice Jan z Vlkánova povoluje sklářskému mistru Johannu Friedrichovi postavit sklářskou huť v obci Jadrná. Friedrich si navíc koupil kus lesa, mohl ho kácet a zúrodnit půdu na pole. Kromě toho si směl vybudovat svobodnou krčmu, vařit pivo, prodávat víno i kořalku, postavit si mlýn, pilu a domky pro ševce, krejčího, kováře, pekaře a řezníka. Dále mu vrchnost ze Solnického panství povolila postavit i domky pro další řemeslníky.

V první fázi vývoje sklářství se vyrábělo čiré sklo zdobené malovaným dekorem. Skláři na velké sklenice válcovitého či trychtýřovitého tvaru tzv. humpeny malovali zejména erby vrchnosti, i erby jejich přátel či známých. Říkalo se jim vítací číše neboli vilkumy. V 2. etapě vývoje sklářství v Orlických horách (to už zanikly sklárny v Kačerově, Kunčině Vsi, ale také v Těchoníně, Mladkově či Lichkově), v období po třicetileté válce až do konce 18. století, se um tamních sklářů rozšířil i za hranice českých zemí. Jejich výrobky byly známé jako český nebo "kolowratský" křišťál.

    Od 16. do 20. století je v Orlických horách doložen vznik minimálně 13 skláren, sklářství v této oblasti zaniklo v roce 1911. Příčin bylo několik - jinde se už používalo jako palivo uhlí, v oblasti chyběly komunikace, zejména železnice, místní hutě na dřevo měly nízkou produktivitu a nestačily na konkurenci.

Autor: Vladimír Bílek

Více v knize Příběh sudetské vesnice - Kačerov v Orlických horách